Košík
0
0,00 Kč
Historie těžby
Zájem o zlato je starý jako lidstvo samo. Blízkost keltského oppida Lhota-Točná u Zbraslavi jenom potvrzuje zájem Keltů o jílovské zlato zhruba před 2000 lety. Tehdy zřejmě získávali zlato hlavně rýžováním ze Sázavy a místních potoků.
" Roku 1335 Jan král český králi uherskému dal krásný dar, totiž handštan z hor jílovských tak veliký a výborně druzami a zlatem urostlý, že bylo se čemu diviti. Uhři pravili, že o takovém nikdá na uherských zlatých horách slýcháno nebylo, kterýž šacovali osm tisíc uherských zlatých"
V. Hájek – Kronika česká, 1541
Hlubinné dolování je ojedinělými historickými prameny potvrzeno minimálně od 12. století, skutečný boom v těžbě zlata na Jílovsku nastal až ve století 13 s maximem okolo jeho poloviny. V té době byly Jílovské doly nejvýznamnějšími zlatými doly na území dnešní České Republiky, dobývky zde dosahovaly až do kolmých hloubek 250 m pod povrch (úklonně skoro 400 m). Vydobyté úseky dosahovaly délky až 1000 m.
"Jest také věrohodná zpráva, že z těchto zlatých bání Staré město Pražské největším dílem, taktéž kostely, most, kolej a zeď nahoře okolo města byly vystavěny"
Úřad nejvyššího mincmistra v Království českém, 1559
Nejvydatnější byl důl Rotlev v blízkosti města Jílového nazvaný podle jeho majitele Jana Rotleva, který na dolování zlata v Jílovém zbohatnul. Pro technické problémy se spodní vodou a následné husitské války došlo k zatopení a opuštění nejvydatnějších dolů na žíle Šlojíř.
Dům s komorou na vodní kolo, které mělo přenášet vodní sílu Sázavy až k šachtě Pepř. Po realizaci celého projektu se zjistilo, že energie je k čerpání nedostatečná. Foto: archiv muzeum zlata Jílové u Prahy
Po husitských válkách se dolování vracelo na osvědčená místa. Jednou z nejvíce obnovovaných lokalit bylo okolí Radlíku, pak také doly na Kocourském pásmu. Na těchto místech se sice místy podařilo najít i poměrně bohaté zrudnění i s unikátními až 1 kg těžkými vzorky s ryzím zlatem, dolování však již nikdy nedosáhlo úspěchů ze 14. století. Největší důlní aktivita probíhala v 16. a 18. století. V 1. polovině 18. století byly z jílovského zlata raženy i zlaté dukáty.
Po neúspěšném pokusu o odvodnění dolu Pepř pomocí vodního kola na Žampachu bylo v roce 1828 rozhodnuto o využití velmi staré Václavské štoly k odvodnění dolu Pepř v jižní části revíru. Základním cílem bylo zastižení Šlojířské žíly. V roce 1864 po dlouhých letech ražby ve velmi tvrdých horninách byl důl Pepř odvodněn a nalezená žíla v těsné blízkosti Pepře byla hornicky prozkoumána. Po 3 letech byly práce ukončeny neboť zkoumaná žíla nebyla rentabilní. Hledání zlata pak pokračovalo zejména rodinou Černých v Bohulibské části revíru.
Obnoveny byly důlní práce v dolech Rotlev a Radlík, které však prokázaly vydobytí převážné části zásob zlata ve starších obdobích. Těžba tak byla soustředěna na doly Pepř a Bohuliby a to až do roku 1968, kdy došlo k jejímu ukončení.
V první čtvrtině 20. století objevil prof. Barvíř důlní mapu, na jejímž základě přišel na záměnu Šlojířské žíly s chudší žilou Římšsko-říšskou a tím i vysvětlil neúspěch dolování v 19. století. Po dlouhém období, kdy byly doly spíše objektem spekulací, přistoupil stát k postupné otvírce celého revíru, která započala v roce 1939. Důl Pepř byl prohlouben až po finální hloubku 3. patra (cca 250 m pod povrchem), došlo k propojení s Novou Bohulibskou jámou vzdálenou od šachty Pepř 1 km.
