Štola Václav

Štola Václav je nejdůležitější odvodňovací štolou v zlatorudním jílovském revíru. Její úvodní části byly v provozu pravděpodobně již v 13. století, její hlavní podobu ale zformoval až báňský provoz zejména v 18., 19. a 20. století.

V 18. století probíhaly rozsáhlé těžební aktivity na tzv. Kocourských žilách, což je několik paralelních žil táhnoucích se od jižního břehu Sázavy až po Jílové u Prahy. Jednou z těchto žil je také Václavská žíla, těžená štolou Václav. Soustavou úpadních hloubení byla sledována až 80 m pod úroveň řeky Sázavy. Velmi bohatá byla sousední Michalská žíla, sledovaná štolou Karla VI, kde byly nacházeny až několik set gramů těžké kusy ryzího zlata. V období let 1710-1730 byly z tohoto zlata raženy velmi ceněné zlaté dukáty.

V roce 1828 bylo rozhodnuto z Václavské štoly pokračovat v ražbě směrem k šachtě Pepř a jejím odvodněním zpřístupnit nejjižnější partie Šlojířské žíly. Šlojířská žíla, jako nejbohatší žíla v oblasti, byla vydobyta do značných hloubek již ve středověku a Václavská štola měla pomoci k obnovení těžby na této kdysi velmi bohaté žíle. Po necelých 40 letech ražby ve velmi tvrdých horninách došlo k prorážce do šachty Pepř a jejímu odvodnění. Těsně před šachtou byla překřížena žíla považovaná za Šlojířskou a byla sledována chodbou. Obsahy zlata však byly velmi nízké. Další větší práce v této oblasti pak byly zastaveny. Až profesor Barvíř na začátku 20. století studiem starých map zjistil, že došlo k záměně Šlojířské za Římsko-říšskou žílu, což se potvrdilo v posledním období těžby.

Celý jílovský revír byl kvůli těžbě zlata naposledy otevřen v letech 1939-1968. Na úrovni štoly Václav byly vyraženy další kilometry chodeb a šachta Pepř byla prohloubena o další 2 patra. Ze štoly Václav byla vyražena propojovací chodba až do Bohulib, kde došlo k napojení na Bohulibskou Novou jámu. Těžba definitivně skončila v roce 1968, ale štola plní svojí funkci i nadále, odvodňuje hlavní část jílovského rudního revíru.